OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to zvláštní. A DAY TO REMEMBER hrají přesně ten typ muziky, která mi zvykne jít dost na nervy a kterou já v mnoha případech považuji za absolutně podbízivou. Patří však do nepříliš početné skupiny kapel, které zaujmou především tím, jak si bez problémů dokáží s nástrahami melodického punkrocku bez toho, aniž by po poslechu jejich muziky zůstala na jazyku nepříjemná pachuť z umělého sladidla.
Jejich nové album jehož název „For Those Who Have Heart“ sice může svádět k myšlence na další sbírku sladkobolných písní o nenaplněných středoškolských láskách, ovšem skutečnost je naštěstí mnohem příjemnější. Pětice pocházející z americké Floridy sice hrne klasickou americkou melodiku s dominujícím vypjatým vokálem balancujícím na hraně sladkobolného kýče. Kytarové riffy plné slunce a vysokých mořských vln pohlcují svým nepředstíraným optimismem. Není pochyb o tom, že takhle nějak to tihle kluci opravdu i cítí. Přestože v zásadě znějí jako všechny ostatní kapely a spolehlivě je tak můžeme zařadit do současného proudu emo/hc/punk kapel, cítím z jejich počínání něco, co mě na rozdíl od mnohých jejich žánrových souputníků nenutí po několika minutách vyhodit disk z přehrávače. Snad za to můžou mnohé příjemné melodie a hlavně refrény, které sice nepředstíraně útočí hlavně na city, avšak v jejich arsenálu je optimální a snesitelná dávka patosu.
Skutečně se mi těžko popisuje hranice, která u mě v tomto žánru odděluje neakceptovatelnou nasládlost od přijatelného množství vlezlých melodií a militantního optimismu. A DAY TO REMEMBER se na svém novém albu pohybují v té pozitivnější poloze a tudíž s „For Those Who Have Heart“ nemám nejmenší problém.
CD k recenzi poskytli Day After records
Příjemná sbírka punkrockových písní plných zdravě nakažlivého optimismu.
7 / 10
Jeremy McKinnon
- vokály
Alex Shellnutt
- bicí
Neil Westfall
- kytara
Joshua Woodard
- basa
Tom Denney
- kytara
1. Fast Forward To 2012
2. Speak Of The Devil
3. The Danger In Starting A Fire
4. The Plot To Bomb Panhadle
5. Monument
6. The Price We Pay
7. Colder Than My Heart, If You Can Imagine
8. Show 'Em The Hopes
9. A Shot In The Dark
10. Here's To The Past
11. I Heard It's The Softest Thing Ever
12. Start The Shooting
For Those Who Have Heart (2007)
And Their Name Was Treason (2006)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Victory Records / Day After
Stopáž: 42:39
Produkce: Eric Arena & A DAY TO REMEMBER
Studio: Zing Studios, Westfield (USA)
no mě se to celkem dost líbí, hlavně dvě první písničky jsou skvělý
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.